Orlí hnízdo

ORLÍ HNÍZDO

fotogalerie

V pátek 14.7. 2015 v 7.00 se pilotní skupina „nalodila“ na autobus korábového typu (63 účastníků zájezdu na palubě) a vyrazila na jih. Hned po uvelebení jsme byli vedoucím a organizátorem zájezdu pane Šimkem přivítáni a znovu seznámeni s programem cesty za poznáním a s důležitými organizačními záležitostmi.

Naše první zastávka byla v pivovaru v Humpolci. Pro velký zájem jsme byli rozděleni na dvě skupiny. Já měla to štěstí, že jsem byla ve skupině A, která šla na prohlídku až druhá, ale o to déle si pobyla v ukázkové hospůdce. Ujala se nás velmi vstřícná a milá paní průvodkyně, která nám nabídla k ochutnání všechny druhy piv, které místní pivovar vyrábí. Mezi nimi je i 18º BOHEMIAN ALE [ čti ejl], s netypickou chutí koriandru, ovocná piva – Švestka a Višeň, která pro Čechy pivaře nemají s pivem nic společného, ale vzhledem k vysokému podílu ovocné složky (35%) a doslazováním stevií (rostlinka 30x sladší než cukr , ovšem bez kalorií) je to skvělá alternativa k přeslazeným limonádám. Další výhodou návštěvy pivovaru, což možná další zářijová výprava nedocení, bylo zchlazení z 37ºC venku na mrazivých 5-12ºC ve sklepích na spilce a zrání ležáku.

Další zastávkou bylo město Třeboň. Zde byla volná zábava a tak zřejmě všichni zamířili na oběd a pivko. Po prohlídce zámeckých zahrad, městečka a exteriéru pivovaru Regent jsme po hrázi rybníka Svět došli až k Schwarzenberské hrobce, kde jsme se rozloučili s Třeboní a zamířili na Volečskou zmrzlinu, kam jinam než do Budějc [čti Českých Budějovic]. Po ubytování v krásném, ale bohužel vypečeném hotelu Dvořák na náměstí Budějovic, zbylo dost času do návštěvy Masných krámů, který někdo využil k opětovnému sprchování s nedosažitelným cílem ochladit se, někdo k návštěvě Černé věže nebo soutoku Vltavy a Malše. My, kteří jsme neotáleli, jsme si vyběhli na Černou věž, těm, kteří se ubytovávali déle, se dostalo vysvětlení, že i když je věž otevřená do 18 hodin, nové návštěvníky pouští jen do 17.45, pro ty pomalejší vzkaz - snad příště. Masné krámy byly stejně vypečené jako hotel, celé město i celá republika. Po výtečné večeři ve vyhlášené restauraci se většina účastníků zájezdu odebrala vyhledat hospůdku s venkovní zahrádkou.

Druhý den ráno nás čekal budíček před pátou hodinou, snídaně a dlouhá cesta na hlavní cíl a lákadlo zájezdu Orlí hnízdo v Berchtesgadenských alpách. Cesta uběhla rychle, zřejmě každý dorovnával spánkový deficit po pozdním usínání a brzkém vstávání. Před příjezdem jsme byli seznámeni s nacistickou historií oblasti Obersalzbergu i Orlího hnízda  i s německou precizní organizací přesunu návštěvníků z dolního parkoviště na horní specielními autobusy se specielně školenými řidiči (po pohledu z okna při cestě nahoru i dolů jsme chápali profesionálnost přístupu Němců). I když celou cestu drobně pršelo a bylo zataženo, po našem příjezdu do Obersalzbergu  se mraky začaly roztrhávat. Samotná cesta kolonou červených německých autobusů po uzoučké cestě nad propastí byl zážitek. Pět autobusů jelo nahoru a pět dolů, minout se mohly na jediném místě před vjezdem do tunelu. Na úplný vrcholek hory Kehlstain jsme pokračovali mosazným výtahem v nitru skály sestrojeným pro Hitlera, on sám v něm díky své fobii z uvěznění ve výtahu, jel pouze 10 krát. Nejrychlejší z nás čekal výhled do údolí, pomalejší do mraků, které celou horu zahalily. Přesto to byl i v mracích úžasný zážitek. Fluktuace turistů a servis jim nabízený v 1834 m.n.m si v Čechách jen těžko dovedeme představit a to nejen díky tomu, že tak vysokou horu nemáme. Stálo to za to.

Po krátkém obídku v opět perfektně zorganizované restauraci, výjimka jíž jsem byla přímým pozorovatelem jen potvrzuje pravidlo, jsme se vydali na zpáteční cestu se zastávkou v Salzburgu. Bohužel z důvodu městského hudebního festivalu v Salzburgu a s ním spojenou vyšší návštěvností města a tedy dopravními zácpami, jsme byli nuceni oželet jezero Königsee, které jsme viděli při cestě na Orlí hnízdo. Salzburg s “československou” místní průvodkyní, který je zaspán na seznamu Unesco jako světové kulturní dědictví, nám to plně vynahradil. Prohlídka i výklad byli vyčerpávající a to částečně i pro nás. Viděli jsme mimo jiné Mozartův rodný dům, rodný dům Dopplera, zámek Mirabell, Salzburský dóm, divadlo, univerzitu i uličku se starými vývěsními štíty.  Po nákupu zaručeně pravých Mozartových koulí od Fürsta a nutné kávičce v Mirabellgarten, jsme přesně v 17.30 doběhli k autobusu a vypravili se na cestu domů plni krásných zážitků.

Chci poděkovat především panu Šimkovi za perfektní a jistě obtížnou organizaci zájezdu, výběr zajímavých destinací a hlavně pružné reagování na změnu okolností a udržení celé výpravy v příjemném neuspěchaném tempu. Řidičům bych ráda poděkovala za ochotu se kterou se na každé zastávce věnovali pasažérům a za pochopení pro naše potřeby. A v neposlední řadě chci poděkovat všem účastníkům zájezdu za to, že byli po celou dobu usměvaví a milí a hlavně za “disciplinovanost”, díky které vše proběhlo bez jakýchkoli nepříjemných překvapení, bez problémů a doufám, že k všeobecné spokojenosti všech zúčastněných. Nikdy se člověk svým jednáním nemůže zavděčit všem, ale myslím, že z tohoto výletu odjížděli všichni spokojení a nadšení jako já. A že cesta byla dlouhá a v autobuse už jsem nevěděla jak se otočit a sednout. Nejeli jsme přece na Kočičí hrádek, nezapomenutelný zážitek za trochu, opakuji trochu toho nepohodlí rozhodně stál.

Tak jen doufám, že příště se přidáte a autobus bude ze ¾ naplněný Volečáky.

Účastnice zájezdu Soňa Machurová, starostka obce Voleč